( Fotky )
 

Původně byli v plánu opět Liběšice, nějak se však nezadařilo a tak jsme se dostali do Staňkovic (jak se ale později ukázalo zadařilo se perfektně).

Staňkovice jsou vesnička u Žatce. Mezi kulturní zajímavosti patří čtyři hospody a jedno zemědělské družstvo. Toť krátký teoretický úvod.

Odjezd do Staňkovic byl jako již tradičně společný z Ostravy. Tentokrát nejen, že jsme se všichni vlezli do autobusu, ale dokonce nikdo nemusel jet domů. To nás po předchozím chmelu příjemně překvapilo. Navíc náš vedoucí byl asi o čtyři roky starší, takže to vypadalo na pohodovou sklizeň.

Do Staňkovic jsme dojeli k večeru a vyhládlí jsme se vydali hledat jídelnu, která měla být v nějakém bílém domku. šedesát lidí běhalo po vesnici s ešákama a hledalo bílý barák, nakonec jej přeci jenom někdo našel. Barák byl skutečně asi tak před patnácti lety bílý, teď vypadal spíše jako nějaký "dům hrůzy". A taky že jo. Skutečně to byl dům hrůzy. Jídlu většina lidí odolala, tak jsme se pustili do domácích zásob. Hned jak se začala rozdělovat práce tak jsme zbystřili a získali jsme místo na poli. Dále už to probíhalo jako na každém chmelu. Průzkum vesnice a místních restaurací a potom program na pokoji. Průběh byl opravdu úplně stejný jak v Liběšicích, takže více tady .

Kapitola sama pro sebe byl náš traktorista takřečený MRAZíK. Na poli jsme se rozdělili na tři party a každá parta měla svého traktoristu. Naše parta měla složení: Jana, Petra, Dave, Ondra a já. Začali jsme si teda vybírat traktor. Nejvíc se nám zalíbil traktor, který snad pocházel někde z 60. let tohoto století. "Ten je starý, pojede pomalu a určitě se brzo pokazí", prohlásil jsem a tak jsme ho hned zabrali. A jak to vypadalo nevybrali jsme špatně. Dozvěděli jsme se, že traktor nestartuje, světla jsou porozbíjené a motor funguje jen díky silné vůli řidiče. Aby řidič ukázal, že mu na traktoru záleží vzal dveře a hodil je někam na kraj chmelnice. Traktorista měl bílé vlasy a tak se mu říkalo Mrazík. Jízda s Mrazíkem po poli stála za to, asi dlouho neřídil. Sedřel několik slopů, vyrval ze země několik kotvících lan (ty jenom drží chmelnici, aby celá nespadla) a jednou se tak krásně sekl, že jsme museli odpojit vlečku. Potom ještě o jeden sloup urval střechu, takže traktor získal přezdívku kabriolet.

On si z toho ale nic nedělal a spokojeně jezdil. Jezdil první den, druhý den a traktor se pořád ne a ne zkazit. Až to konečně přišlo. Třetí den začíná dobře - Mrazík zaspal. Přijel pozdě, ale když přijel, tak se zase otočil, protože zjistil, že má vypuštěné kolo. Mrazík slavnostně podruhé přijíždí až po šesté hodině, takže máme už hodinu "odleženou". Nasedáme na traktor, ale ten po chvíli zdechá a nestartuje. Čekáme teda na traktor, který nás roztáhne. To za celý den ještě asi pětkrát, takže konečně přicházíme na to, že traktor jsme si vybrali dobře. Navíc kolo co se ráno spravovalo nakonec stejně nevydrželo, a ještě ten den se nám jej podařilo rozsekat. Kabriolet míří do opravny. Netrvá to naštěstí dlouho a máme náš oblíbený traktor zpátky. No, ale zase nějak nejede. Mrazík začíná rozdělávat palivové filtry, jak se dozvídáme filtry jsou zbytečné, a tak letí do pole (už si uvědomuju proč má družstvo heslo "Ekonomická ekologie"). Máme teda traktor, který nestartuje, nemá filtr na naftu a filtr na vzduch je podepřený několika větvičkama, ale ono to jede... No jede, víc jede jak nejede.

Poslední dny začíná pršet, na kabrioletu je přidrátovaný vlnitý plech, aby nepršelo dovnitř.