Naše výlety
Chmel Liběšice '98

Fotky )
 

Liběšice byly mojí první chmelovou brigádou. Jak jsem se na ní vlastně dostal? Jednoho krásného dne se na naší škole objevila nabídka, jestli bychom nechtěli jet na chmel. No a protože to vypadalo, že pojede alespoň půlka třídy rozhodl jsem se, že pojedu taky. Nakonec, jak se ukázalo, jsem jel z naší třídy sám...

Než jsem vyjel, zjistil jsem si všechny věci potřebné pro přežití. Věděl jsem, že Liběšice jsou malá vesnička někde u Litoměřic. Jsou tam dvě hospody (pivo za 10Kč), obchod a pošta. Ubytování je solidní, pokoje asi po 12 lidech. Nevěděl jsem sice jak chmel vypadá (měsíc před chmelem jsem se dozvěděl, že se sklízí takové šištičky a až před odjezdem mi jeden dobrák řekl, že chmel škrábe...), ale to nám nevadilo a společně s dalšími známými jsme organizovali co budeme těch 14 dnů v Liběšicích dělat.

Odjezd na chmel byl společný z Ostravy. Tam nás překvapili hned na začátku, když nám řekli, že je nás nějak moc, a proto se nevlezeme do autobusu. Pět lidí mělo jet vlakem, neváhali jsme a přihlásili jsme se. Až později jsme se dozvěděli, jak jsme udělali dobře. Kdyby jsme se nepřihlásili nejeli by jsme vůbec, protože po našem odjezdu muselo jet 12 lidí domů (a my by jsme mezi ně patřili).

Před cestou jsme dostali rozsáhlé instrukce: Liběšice jsou u Litoměřic, nějak se tam dostaňte. Řídili jsme se tedy touto radou a cesta stála za to. Měli jsme několik přestupů a při každém přestupu jsme se tedy řádně občerstvili. S písní na rtech jsme nakonec do Liběšic k večeru skutečně dojeli. Hned na kraji vesnice nás zaujal pěkný zámek. "Tady budeme určitě bydlet", ozval se někdo. Nakonec bylo ubytování sice skromnější, ale nás to nemrzelo, v tom zámku totiž byla psychiatrická léčebna.Na farmě už nás ani neočekávali a organizovali záchrannou výpravu, hledali nás po všech možných nádražích, dokonce pro nás chtěli jet až Litoměřic, tak jim na nás záleželo...

Začala se rozdělovat práce. Měli jsme víc štěstí než rozumu a dostali jsme všichni pohodové práce (vana, odpad, sušička), takže to nakonec vypadalo, že jsme si na chmel přijeli hlavně odpočinout. Ubytováni jsme byli na pokoji pro 12 lidí ve velice "pěkném" prostředí. Nic nám tedy nechybělo, a proto jsme se vydali zběžně zkontrolovat vesnici. Došli jsme až do půlky vesnice (hospoda U Sparťana) a kontrolu zbytku vesnice jsme nechali na později.

Ráno nás překvapila naše vedoucí budíčkem o půl šesté, ale nám to nevadilo, protože jsme měli šikovného šéfa, kterému nevadilo, když jsme si v práci občas zdřímli. Takže jsme se v práci vyspali do růžova."Práci" tady radši nebudu více rozvádět. Snad jen citát: "Práce mi nevadí, dokážu se na ni dívat celé hodiny." Díky našemu vedoucímu jsme se tímto heslem mohli opravdu řídit.

Úkolem na další večer bylo zmapovat další část vesnice, bohužel zase se nám stal osudný střed vesnice, kde jsme se už podruhé zdrželi do pozdních hodin. Potom následoval už jen kulturní program v kulturní místnosti na ubytovně, který se většinou protáhl do pozdních ranních hodin.

Kombinace práce a kulturního vyžití se většině lidí zalíbila, takže se opakovala každý den až do konce sklizně. Po sklizni nás čekalo slavnostní zakončení chmele dočesnou a všichni od nás byli rozhodnuti, že příští rok se jede znovu.

Fotky

Propagační fot...
Propagační fot...
Pohoda na česa...
Pohoda na česa...
Toto je naše u...
Toto je naše u...
Toto je fotka ...
Toto je fotka ...
Fotka přímo z ...
Fotka přímo z ...
Opět dočesná U...
Opět dočesná U...
Fotka z posled...
Fotka z posled...
Stejné místo, ...
Stejné místo, ...